Léčení“ umírajících je především velký byznys. Můj 82letý strýc umíral v nemocnici U svaté Anny třikrát. A dvakrát byl z předsmrtné agonie vyveden elektrickými výboji. Měsíc před smrtí tak ztratil paměť, nepoznával svoje nejbližší a trpěl. Několik dní před smrtí mu byl ještě voperován bypass. Náklady na útrpnou a zbytečnou léčbu se vyšplhaly na statisíce.

Na druhé straně se nebezpečně chovají někteří rodinní příslušníci zemřelých. Někdy požadují od nemocnic odškodnění za smrt osmdesátiletých dědečků a babiček nebo za neodvratitelnou smrt nevyléčitelně nemocných. Lékaři jsou pak nuceni se alibisticky zabezpečovat vůči těmto taktikám.

V pozadí všech snah o prodlužování přirozeně vyhasínajícího života nalezneme neadekvátní postoj ke smrti. Přirozená smrt  už nebude považována  za nehodu, které bude možné zabránit. I proto byly slibovány zázračné léky, nové léčebné metody a prodloužení života až k nekonečnu. A neadekvátní strach nemocných z přirozené smrti prokazuje, že život prožili zbytečně nebo nedělali to, kvůli čemu se narodili.

Hrozné je, že škodlivost „léčby“ přirozené smrti byla vyjevena až nyní. Ještě hroznější je, že další kostlivci ve skříních české medicíny dosud spočívají. Jedním z nich je chybná strategie léčení – v převaze jsou potlačovány příznaky nemocí a bývají opomíjeny příčiny, které vyjevení příznaků podnítily. Příznak nemoci a nemoc jsou totiž dva nezávislé fenomény. A ani jeden nelze při léčení bez fatálních následků pominout.